Po obrně se bez cizí pomoci neobejde, má spoustu zdravotních problémů, přesto neztrácí elán a sílu do života a ještě se snaží rozdávat radost druhým. Ve čtvrtek například hrála na kytaru a harmoniku na Gynekologicko– porodnické klinice ve FN Plzeň. Chtěla tak poděkovat za to, jak se k ní zdravotníci po operaci chovali.

„Letos jsem byla na klinice hospitalizovaná třikrát a pokaždé se ke mně chovali moc hezky. S námi vozíčkáři je daleko víc práce než s ostatními, ale nikdo mi to nedal vůbec najevo,“ vyjadřuje vděk Sokolová. Dodává, že hraní je vlastně zpestřením života i pro ni. „Zároveň je to pro mě i rehabilitace, procvičuji si tak motoriku rukou, a když hraji na harmoniku, tak plíce, protože s dýcháním mám také problémy,“ vysvětluje žena.

Její den začíná tak, že se ráno posadí na svém polohovacím vozíku, na kterém i spí, a přivítá ošetřovatelku, která jí pomůže s hygienou a převazy. „Když se dám takhle do gala, můžu začít pracovat. Řežu a kompletuji doma stravenky. I když jsem si představovala svou budoucnost jinak, to že mám nějakou povinnost ,mě drží nad vodou,“ říká Sokolová. Stejně jako koncertování. Tomu se Sokolová usmívá, protože podle ní je to jen takové brnkání. „Tuhle jsem hrála jen doktorce na plicním v ambulanci, jakýpak koncert,“ směje se.

Za sebou má ale i velká veřejná vystoupení. „Před deseti lety jsem vystupovala v pořadu Carusošou, to tam byl ještě Pavel Trávníček. Tenkrát jsem vyhrála a za odměnu jela s bratrem na Kypr,“ vzpomíná Sokolová. Vystupovala i v pořadu Fór s Otou Jirákem, odkud si odnesla pět litrů piva. „Akorát škoda, že jsme ho nakonec ani nevypili. Ale i tak to bylo úžasné, víte, jak jsme se pořád těšili a připravovali na tu příležitost, kdy to načneme, až k ní nikdy nedošlo,“ vypráví žena.

Za tu dobu, co žije v Plzni, zaznamenala výraznou změnu k lepšímu, co se týká bezbariérových přístupů. „Oceňuji hlavně snížené chodníky u přechodů, i když je pravda, že někde to při opravách rozkopou a pak to nedají zpátky,“ říká Sokolová. Radost jí ale udělá i jízda autobusem. „Díky tomu, že zde jezdí nízkopodlažní autobusy, můžu totiž jezdit s ostatními cestujícími. Konečně se to nedělí na chodící a vozíčkáře. Všichni jsme lidi,“ dodává.